14.04.2020, kategorie: Aktuality

Slovo lhoteckého faráře k Neděli Božího milosrdenství

Úryvek evangelia (Jan 20,19-31) na dnešek, neděli Božího milosrdenství, začíná příchodem vzkříšeného Ježíše mezi ustrašené apoštoly. Ten jim nedává příliš času vzpamatovat se z tak velkého překvapení a užít si tu ohromnou radost. Rovnou jde k věci, „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ A mezi prvním z úkolů vyslání je odpouštět hříchy. Ne jako, ale skutečně, jeho mocí. U tohoto tak důležitého pověření ale nejsou všichni apoštolové. Krom již mrtvého Jidáše chybí i horlivý Tomáš. Když konečně dorazí, Ježíš už je pryč. Tomáš nedokáže sdílet nadšení svých druhů, a není divu. O tom, jak nám může být jeho nevíra blízká, jsem psal minulou neděli.

Co ale zaráží, je podmínka, kterou Tomáš vyhrkne, snad jako obranu proti té nezadržitelné vlně nadšení ostatních. „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Mimochodem, pokud jste dobře dnešní evangelium četli, neuniklo vám, že se i samotný Pán Ježíš učedníkům představil tak, že jim ukázal ruce a bok. Z Tomášovy strany nepřichází žádná podmínka fyzické podobnosti, znalosti reálií předchozích tří let společného života, nebo snad vykonání nějakého zázraku. Jen rány po hřebech. Bez nich to prostě nebude On. A vskutku, Ježíš po týdnu opět přichází, s ranami po hřebech. Jak je popsat? Jsou tak nějak zvláštně oslavené, podobně jako celé Ježíšovo tělo. To už není zamazané krví a zmasakrované ukrutným mučením jako v den smrti. A přesto není méně reálné, stejně tak ani nejsou méně reálné samotné rány po hřebech.

Tomáš stojí na začátku dlouhé řady těch, kteří vedeni Božím Duchem pochopili, že Ježíš je neoddělitelný od svých ran. Často si lámeme hlavu, jak to udělat, abychom konečně „pořádně uvěřili“, jak to udělat, aby také druzí uvěřili. Některé pokusy pro svou originalitu mohou budit údiv, ale určitě ne obdiv. Proč se to nedaří? Podceňujeme se, a podceňujeme ostatní lidi. Řekněte upřímně, stojíte o všeobjímajícího, nenáročného nebo esoterického Ježíše? Věřím, že většina z vás ne, já také ne. Tak proč automaticky předpokládáme, že o něj stojí druzí? Proč jim upíráme právo na hloubku? On totiž ten horlivý a Božskou intuicí obdařený Tomáš dříme jak v mnohých z nás, tak jistě v mnoha těch okolo nás. Jen si to připustit.

Vraťme Kristu jeho rány, protože to jsou diadémy jeho absolutní, až na smrt jdoucí lásky k nám. Neuhýbejme očima před nimi. Protože bez nich a bez jejich adorace nikdy nepochopíme, o čem to Boží milosrdenství vlastně je.