09.05.2020, kategorie: Aktuality

Slovo lhoteckého faráře k 5. neděli velikonoční

Drazí přátelé, od 3. neděle postní jsem vzhledem k vládním omezením zveřejňoval zde a na facebooku své nedělní homilie. Protože omezení se od pondělí značně uvolňují, předpokládám, že se budeme opět vídat ve větším počtu na mších svatých u nás v kostele. Tento text je tedy posledním v řadě. Pro úplnost dodávám, že vícero mých předkoronavirových  promluv lze díky Jiřímu Vavříkovi nalézt na Youtube, zda bude pokračovat s natáčením, nechávám na něm.

Pojďme se ale teď podívat na druhé čtení dnešní neděle. Je z druhé kapitoly 1. listu Petrova:

Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmu o tom stojí: `Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, (přináší) čest, ale těm, kdo nevěří, je to `kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal' ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.

Minulou neděli jsme slyšeli, že Pán Ježíš se přirovnává ke dveřím, dnes v neobvyklých přirovnáních pokračuje Petr. Pán Ježíš je živý kámen. Kámen je symbolem pevnosti, nadčasovosti, ale současně je spojnicí s minulostí. Je-li „živým“, není pochyb, že je součástí dynamiky současnosti, nelze ho jen tak obejít, sentimentálně pohladit a dělat, že se nás netýká. Vzkříšený Ježíš je tady, můžeme dělat, a taky často děláme, že ho nevidíme, že se nás a našeho moderního světa vlastně netýká. Ale on tu je, je základním kamenem, a volba je jasná. Buď na něm postavím svůj život a stanu se také, jak říká Petr, „živým kamenem“, nebo prostě o něj budu stále zakopávat nebo ho dokonce odhodím. Jak takový život pak vypadá? Stačí se rozhlédnout nebo si zapnout počítač či televizi. Možná ale bude stačit podívat se do zrcadla, myslím zrcadla své duše.

Pokud ale usilujeme být „živými kameny pro duchovní chrám“, stáváme se současně „svatým, královským kněžstvem“. Prosím, věnujme tomuto pozornost, je to totiž velmi důležité. Co to znamená, že jsme skrze křest a víru kněžími? Petr to říká jasně, máme „přinášet duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.“ mluví se o oběti. Přijde mi strašné, když někdo říká, že Bůh nestojí o naše oběti, že jenom chce, abychom byli šťastní. Kdo je Kristův, nevyhne se oběti a kříži. Jaká ale má být ta oběť? Duchovní, tedy v jednotě s Bohem, který je duch a život. Abychom se nezmýlili a naše oběti byly skutečně duchovní, Bohu příjemné, musí projít Kristovýma rukama, skrze něho. Kdo chce přinášet duchovní oběti, přináší je se zrakem upřeným na Krista a podle jeho příkladu. Kristovy oběti jsou oběti lásky, milosrdenství, odpuštění, láskyplné pozornosti vůči bližnímu, třeba i nepříteli, oběti nikoliv samy pro sebe, ale vztažené k Otci a k bližnímu. „Kdybyste věděli, co znamená ´milosrdenství chci, a ne oběť´, neodsuzovali byste nevinné.“, říká Ježíš kritikům hladových apoštolů, kteří paběrkují na poli v den sobotní (Mt 12).

Každý tedy díky tomuto kněžství neseme velikou odpovědnost. Ti z nás, kteří jsme navíc posvěceni ke kněžství služebnému, máme být příkladem. Vždyť v centru naší kněžské služby je zpřítomnění události Poslední večeře a golgotské oběti. Dotýkáme se denně samotného Krista, Jeho ran a stále mu máme „s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby“ přednášet potřeby nám svěřených.

Bratři a sestry, přeji a vyprošuji nám všem, abychom se vskutku stali živými kameny pro duchovní chrám a svatým kněžstvem.