01.04.2020, kategorie: Aktuality

Slovo farářovo k Zelenému čtvrtku a Velkému pátku.

Bratři a sestry, v tento posvátný čas si dovoluji být o něco delší, než mívám zvykem. Řekněte mi, měli jste někdy úzkost nebo hrůzu? Věřím, že každý z vás, já pochopitelně také. A právě tento čtvrtek vypráví o děsivé úzkosti. Úzkosti a hrůze Ježíše z Nazareta. Nejdříve to vypadalo jako vítězné tažení, tolik naslouchajících a přitakávajících, tolik zázračně uzdravených, osvobozených od zlých duchů. Sice tomu bránil, ale otázka se drala ven, není to on, ten Očekávaný? Odpověď konečně přišla při vjezdu do Jeruzaléma, spravedlivý a pokorný král jedoucí na soumaru ze Zachariášova proroctví je konečně tady. Za pár dní Pascha, na závěr večeře bere do rukou chléb a kalich určené pro Mesiáše. Atmosféra je nabitá očekáváním, teď už jen zbývá jeden krok a bude to venku, všude, Boží království je tady!

Jeden krok, několik kroků do zahrady za městem. Oni ještě nechápou, on ví. A potí se, doslova potí krev. Zkroucen hrůzou a úzkostí, volá o pomoc, ať to pomine! ...Otče, ale ne má, ale tvá vůle se staň! Nezachráněn, místo triumfu pád, rychlý a děsivý. Během pár hodin je z přicházejícího Mesiáše jeden z řady chudáků, co budil plané naděje. A ty hlupáci, co se vyhřívali v jeho slávě zdrhli. Jen pár popletených obdivovatelek naříká opodál.
Je večer, je jitro, den páteční. Den velkého ponížení a bolesti. Výsměch, rány, svištění biče, cáry kůže i masa, tíha dřeva, obrovské hřeby pronikající za pomoci obrovského kladiva ruce i nohy. Nářek pár věrných, matka opařená hrůzou a děsem.
„Dost faráři, dost! Co to píšeš, to se snad v tom vyžíváš jak ten Gibson, seš normální?“ Vadí ti to, jsi pohoršen? V tom případě ještě nechápeš. Pokud ti ale už dochází, kolik Ježíšovy lásky je v tom utrpení a kolik té lásky zůstalo a zůstává ladem, protože o ní měl a má málokdo zájem, pokud ti to je líto a toužíš mu být nablízku a nejraději bys sám vzal kus toho jeho kříže, pokud máš strach, že i ty ho můžeš svou lhostejností a hříchem odmítnout a ranit, pak už začínáš chápat. Pak přestáváš být jen divákem, i když třeba slzícím, ale stáváš se samotným aktérem. A o to tady běží.