02.05.2020, kategorie: Aktuality

Slovo faráře k Neděli Dobrého Pastýře

Letos o Neděli Dobrého Pastýře čteme začátek desáté kapitoly Janova evangelia. Přestože se tato kapitola věnuje mimo jiné přímo i tématu dnešní neděle, Kristu jako pastýři, náš dnešní úryvek obsahuje ještě jiné přirovnání. Popravdě dost neobvyklé. Ježíš nazývá sám sebe dveřmi. Doslova říká, že je „dveře ovcí“. To není v rozporu s přirovnáním k pastýři. Dle některých biblistů totiž pastýři běžně lehali ve vchodu k ovcím, tedy byli jakými živými dveřmi. I když podobenství nejsou k tomu, abychom je doslovně pitvali, přesto pojďme se na toto podívat blíže. Dveře jsou nám totiž blíže než pastýř. Všichni dveře používáme, mnoho z vás je muselo kupovat, budovat, opravovat, řešit zámky a podobně.  Jsou přitom branou do našeho vnitřního světa, ale současně i zábranou. Ne každý, a ne vše jimi může nebo má projít.

Chci-li přijít k člověku, k lidem, ať jako „profesionální“ pastýř, jako rodič nebo jiná autorita, nebo prostě jako jeden z ovčince, nesmím jinak, než jak se sluší, tedy dveřmi. A těmi je Kristus. Dveře mají rámy, které jim dávají jasnou formu, hranice. Dveře mají veřeje, tedy křídlo či křídla. Ty sice oddělují, zakrývají, ale současně milosrdně vpouští či vypouští ty, kteří o to mají zájem. Často mají také zámek nebo závoru. Ty by nebyly potřeba, kdyby bylo jen dobrých přicházejících. Tomu tak ale není. Kdo rozhoduje o tom, kdo smí dovnitř a kdo ne? V dnešním podobenství to je vrátný. Kdo jím je? Možná sám Ježíš, pastýř ležící ve vchodu, sám živoucí dveře. Mohou to být ale i lidé pověření majitelem ovcí či jejich pastýřem. K vrátnému a dveřím patří logicky klíč. Nebojme se asociací, klíč Petrův, klíč daný každému duchovnímu. A ještě v širším významu klíč daný každé autoritě zodpovědné za život Božího lidu. Tedy každému z nás, protože nikdo nežijeme ve společenském vakuu.

Tu noc, kdy anděl Zhoubce procházel Egyptem, byly krví beránkovou označeny veřeje dveří Izraelitů. Veřeje dveří Církve jsou označeny krví Pastýře, který se jako ten poslední beránek nechal raději rozsápat vlky, než by jim dovolil trhat ovce.

Kudy chodíme k ovečkám nám svěřeným my? Skutečnými Dveřmi, nebo jsme svévolně vyhloubili díru, kde se nám zlíbilo, a jak se nám zlíbilo?